Publikace

La relación entre la Arcadia y La Galatea sigue siendo problemática para la crítica. Se acepta que ambas comparten evidentes relaciones tanto en el marco cultural como lingüístico; no obstante, la necesidad de profundizar en la cuestión exige determinar con exactitud los rasgos de filiación intertextual. El estudio comparado de determinados fragmentos evidencia cómo Cervantes dialoga con las fuentes, tanto en los niveles lingüísticos como en la construcción de la fábula. La pretensión de identificar La Galatea con Arcadia deja paso una relectura estructurada y sistemática, que da cuenta de su relación como un proceso de transformación. De ese modo, la observación contractiva mostrará un interesante e imbricado impulso innovador del autor.

A me mi si può dire? In bicicletta è complemento di mezzo o di modo? Il soggetto è colui che compie l’azione? Che cos’è una dislocazione a destra?
Sono molte le domande che ci poniamo sulla sintassi dell’italiano, da quelle più semplici a quelle più complesse, alle quali non è sempre facile trovare una risposta soddisfacente.
La Breve guida alla sintassi italiana nasce con l’obiettivo di fornire un quadro chiaro, semplice e scientificamente  aggiornato: i quattro capitoli del volume, corredati da centinaia di esempi e da un glossario finale, orientano insegnanti, studenti e semplici appassionati di lingua attraverso le strutture sintattiche dell’italiano scritto e parlato.

Kniha poskytuje přehled o dějinách Itálie od rozpadu Západořímské říše v roce 476 do vzniku Italské republiky v roce 1946. Na Dějiny Itálie bude navazovat druhý díl zabývající se jak dobou nejnovější, tj. od Druhé světové války po současnost, tak přehledem italských reálií a důležitých společenských témat. Práce se zaměřila na politicko-společenský přehled, doplněný přehledem italského výtvarného umění, kde bylo upřednostněno demonstrování daného slohu na konkrétním příkladu. Text je doplněn poznámkovým aparátem, který má zájemcům nabídnout materiály k dalšímu studiu a zároveň představit důležité italské historiografické práce.

Dopo secoli in cui la cultura scritta ha registrato un costante incremento quantitativo e qualitativo, gli ultimi decenni sembrano aver valorizzato, piuttosto, la cultura orale. Ciononostante, nella storia dell’uomo non si è mai scritto così tanto come oggi. Alla luce di ciò, è lecito dunque chiedersi: perché si scrive? Perché lo si fa optando per una lingua piuttosto che per un’altra? Quanto e come possono le motivazioni influire sulla forma e sul contenuto di un testo scritto?
Intorno a questi interrogativi indagano i 49 saggi che compongono il volume: differenti per taglio e per argomento, essi presentano aspetti specifici del perché si scrive o del perché si è scritto, e del perché lo si fa (o si è fatto) proprio in italiano. La prospettiva è interdisciplinare: i contributi, per formazione degli autori e per strumenti scientifici impiegati, sono ascrivibili alla storia della lingua e a quella della letteratura, alla glottodidattica e alla critica letteraria, all’italianistica e alla comparatistica, non di rado con felici approcci transdisciplinari. A corredo del volume, uno spazio in rete dedicato ai Materiali supplementari.

http://perchescrivere.upol.cz/atti/ms/biancospicka/

Il libro analizza, in una prospettiva postcoloniale, alcune rappresentazioni letterarie delle colonie italiane nella fase storica intercorrente fra il tramonto del sogno imperiale, culminato nella perdita dell’“impero” durante il secondo conflitto mondiale, e gli anni Sessanta, in corrispondenza della fine dell’amministrazione fiduciaria italiana in Somalia (1960). Le modalità di narrazione e contronarrazione del colonialismo emergenti dai testi oggetto dell’indagine, tra cui Mohamed divorzia (1944) di Paolo Cesarini, Tempo di uccidere (1947) di Ennio Flaiano, Il deserto della Libia (1952) di Mario Tobino e Settimana nera (1961) di Enrico Emanuelli, sono messe in relazione, da un lato, con la tradizione orientalista e l’immaginario coloniale degli italiani, persistente in forme diverse anche nel contesto postbellico, dall’altro con il mito degli “italiani brava gente” e le complesse dinamiche di rimozione e autoassoluzione caratterizzanti il discorso ufficiale dell’Italia repubblicana.

La Galatea (1585), opera prima di Miguel de Cervantes, rappresenta un laboratorio imprescindibile nell'elaborazione di quello che sarà il capolavoro assoluto di questo grande autore. Trattandosi di un romanzo pastorale, il tessuto del testo accoglie una molteplicità di generi letterari che si intrecciano e dialogano fra loro, dalla poesia alla prosa, dal trattato all'invettiva, dalla lettera al teatro, ecc. Nell'elaborazione della complessa architettura della sua opera, in più occasioni Cervantes si serve di materiali provenienti dall'Italia, che rielabora opportunamente per insierirli nel nuovo contesto. Il confronto con le fonti originali (laddove sia stato possibile rintracciarle) può dunque portarci all'interno del laboratorio di Cervantes, mostrnadoci alcuni aspetti che possono far luce sull'opera in questione e sulla sua scrittura. Nei tre capitoli che compongono il volume, Nardoni approfondisce l'utilizzo di alcuni stilemi petrarcheschi in funzione narrativa; mette a punto uno schema completo delle imitazioni  provenienti alla trattatistica (individuando una nuova fonte oltre a quelle già note di Bembo ed Equicola); e propone infine un quadro di relazioni con la novellistica italiana, che porta ad una riflessione generale sull'architettura globale della Galatea, che si conclude con un inedito contatto con il Quijote. Come scrive Flavia Gherardi nella prefazione al volume, La Galatea è un testo che viene qui “fotografato, ispezionato, nelle sue acrobatiche relazioni con la gamma dei referenti diacronicamente o sincronicamente acclimatati all’interno del romanzo”.

Hruška non pubblicava durante la normalizzazione, difficilmente sarebbe stato possibile. Per i gusti del regime la sua poesia era troppo cruda e sincera. Anche se Hruška non trattava argomenti politici, il regime di allora avrebbe riconosciuto immediatamente la sua voce che parlava libera e senza limitazioni ideologiche. Simili voci erano giudicate automaticamente inammissibili e pericolose: manifestavano infatti la verità interiore sullo stato della società, quell’autentica, unica e intima verità dell’uomo. Aprivano spazi umani dentro cui il regime non aveva accesso con le sue goffaggini, gli schemi ideologici e le menzogne celestemente trasparenti, dove ai suoi occhi si nascondeva una minaccia di indipendenza interiore.

Chi, come Hruška, era in grado di scorgere la realtà nuda nel tremito di un unico eloquente secondo, non poteva essere accettato dal regime, che aveva invece bisogno di aggiustare continuamente la realtà, di adattarla, di smussarne le punte, di verniciarla con colori rosei.

„Dnes  jsem  vystoupil  na nejvyšší  horu  zdejšího  kraje,  kterou  po zásluze  nazývají  Ventosus, tj.  Větrnou.  Učinil  jsem  to     z pouhé  touhy  spatřit  tuto  slavnou  výšinu.“  Těmito  slovy  se  počíná  líčení  slavného  italského  básníka  jeho  příteli  Francesku  Dionigimu  v listě,  který  jeho  autorovi  vynesl  značně  nadsazený  titul  „otce  alpinismu“.  I když  rámcem   vyprávění  je  výstup  na známou  francouzskou  horu,  prvoplánové  pochopení  celého  textu  zpochybňuje  sám  Petrarca.   Na samém  vrcholu  bere  do ruky  Augustinova  Vyznání,  aby  jeho  zrak  padl  na slova:  „a jdou  lidé,  aby  obdivovali  horské  výšiny,  mohutné  mořské  proudy,  toky  vodnatých řek,  zálivy  oceánu,  dráhy  hvězd  a přitom  zapomínají  na sebe  samotné.“ Nejen  zde,  ale  i v mnoha  dalších  detailech  se  text  při  bližším  pohledu  ukazuje  daleko  komplexnější  a mnohovrstevný. Jak  pozoruhodné  a hluboké  interpretace  skýtá,  ukazují  ve svých  komentářích k novému  překladu  Jana  Janouška  Jiří Špička  a Tomáš  Nejeschleba.

Základním smyslem projektu, jenž dostal jméno Ars Conceptus – Vnitřní prostor, bylo pochopení problematiky vnitřního prostoru, jak je nazírán a pojímán jednotlivými tvůrci a jakých je schopen interpretací. Pro možnost zpracovat takovouto látku bylo nutné jasně vymezit kritéria zájmu. Kvůli ucelenosti byl celý projekt vytýčen malbou s orientací na hlediska obsahová a stylová. Pojímání tématu bylo řešeno v těchto rovinách: fantaskno, vnitřní struktura a abstraktní geometrie. První kategorii zastupuje Josef Bubeník, druhou Tomáš Medek a poslední Vladimíra Sedláková. Každý z autorů má k myšlence vnitřního prostoru svůj svébytný a zcela odlišný přístup.

Další ze záměrů knihy je zaplnit mezery o umělcích, kteří spolupracují v nadnárodním kontextu, mají bohatou výstavní činnost, jejich tvorba má stylovou profilaci a může být označena nejen za původní, ale v jistém smyslu i zásadní. Zpracování jednotlivých studií nebylo vedeno snahou popsat formální kritéria a jejich detailní rozbor, nýbrž poukázat na souvislosti internacionální i místní. Dále byl brán zřetel na hlediska stylová a umělecké zázemí předních světových tvůrců (studie Donalda Judda, Arthura Schwarze, ap.), jejichž myšlenky se logicky odráží i v našem prostředí.

Odborná monografie zkoumá možnosti zobrazení literárního prostoru vycházejíc z textů Francesca Petrarky věnovaným různým místům ve francouzské Provence. Petrarca žil mnoho let v Avignonu, nedaleko něj si pořídil letní byt v údolí Vaucluse a do historie se zapsal mimo jiné vyprávěním o výstupu na provensálskou dominantu Mont Ventoux. Těmto třem prostorům je věnována v knize největší pozornost. Nejbohatším námětem úvah jsou však Petrarkova líčení údolí Vaucluse, které v jeho textech dostává různé konotace (duchovní, morální, politickou, apod.) a které je především prvním místem v dějinách evropské poezie, kde se milostná poezie rafinovaně snoubí s přírodním prostředím. Kniha obsahuje též překlady a podrobné komentáře některých Petrarkových básní a próz. Plný text knihy

Vysokoškolská učebnice Letteratura italiana del Medioevo e del Rinascimento (Italská literatura středověku a renesance) je určena studentům bakalářského stupně italské filologie, popř. dalším zájemcům o italskou literaturu, kteří mají základní znalosti italštiny. Jejími autory jsou pedagogové a doktorandi italského centra Katedry romanistky FF UP v Olomouci pod vedením doc. Jiřího Špičky. Učebnice je psána jednoduchou italštinou, vhodnou pro studenty, kteří mají za sebou 1-2 roky studia. Představuje významné autory, díla, žánry italské literatury a obsahuje též úvodní kapitoly ke kultuře středověku a renesance. V textu jsou záměrně redukována data (letopočty, seznamy méně důležitých děl a osob) ve prospěch pasáží, které vysvětlují významy a kulturní kontext jednotlivých děl. Svým zaměřením je učebnice nástrojem jak pro studium literatury, tak pro zdokonalení se v italském jazyce. Obsah

Un giovane borghese insoddisfatto cerca un’alternativa a un’esistenza già scritta in due coraggiose iniziative: una storia d’amore con la propria zia e la militanza nel PCI. Il film è Prima della rivoluzione (1964), il capolavoro giovanile di Bernardo Bertolucci. Siamo all’inizio degli anni ’60, a Parma, città natale del regista, che avvolge la vicenda con la sfumata bellezza del suo passato e la luce discreta del suo orizzonte di provincia colta e benestante. In questa monografia si ricostruisce l’avventura espressiva di un film unico, denso di un autobiografismo esibito e sofferto, e attraversato da uno sperimentalismo già maturo, che accosta tradizione e discontinuità in una sintesi originale ed emozionante. L’autore ripercorre Prima della rivoluzione sulle tracce dei molteplici modelli che animano l’ispirazione di Bertolucci, da Stendhal a Pasolini, da Melville a Verdi, per mettere il rilievo la complessità consapevole del progetto artistico alla base del film, sospeso nel compromesso felice tra la provocazione innovatrice della Nouvelle Vague, la nostalgia della dolcezza passata e l’ammirazione per l’arte dei maestri. Su tutto, il cinema, terreno di una scrittura irregolare e provocatoria, e, nello stesso tempo, macchina dei sogni, capace di fermare il tempo e di sottrarre il destino umano al dramma del cambiamento impossibile.

Vyprávění o Gualtierim a Griseldě, poslední příběh Dekameronu, je nejslavnější, nejkomentovanější, nejnapodobovanější a nejkontroverznější povídka Dekameronu. V nejrůznějších uměleckých formách byla mnohokrát samostatně a s úspěchem přeložena, převyprávěna, zbásněna, inscenována a zazpívána. Množství významů a asociací, které dokázala Griselda vyvolat, zároveň ukazuje, že Dekameron nebyl psán pouze pro pobavení, ale že vnímavý čtenář, který vyjde hravému, ale i náročnému autorovi vstříc s otevřenou myslí, bude odměněn zážitkem skrývajícím se za první rovinou vyprávění. Pro koho vlastně Boccaccio vyprávěl – pro sebe, své přátele, měšťany, ženy, pro současníky, nebo pro potomstvo? A nalezl ve své době dostatečně vnímavého čtenáře svého Dekameronu, nebo se jeho publikum chtělo prostě bavit?

Přestože je Francesco Petrarca jednou z klíčových postav dějin evropské kultury a přátelil se s Karlem IV. a jeho dvorem, tato připravovaná monografie je vůbec první petrarkovskou monografií v českém jazyce. Autor, který se různými aspekty Petrarkova díla zabývá již více než deset let, v knize nabízí komplexní pohled na širokou škálu Petrarkových politických a občanských názorů, pramenících ze studia antických autorů, z osobního styku či korespondence s mnoha vlivnými přáteli nebo z konkrétních životních zkušeností získaných v Avignonu a v severoitalských státech. Kniha se otevírá Petrarkovým politickým životopisem, který je zároveň úvodem do problematiky, a pak se věnuje jednotlivým prvkům Petrarkova politického myšlení, jako jsou kritika avignonského papežství a úpadku autority svaté říše římské, politika Karla IV., patriotismus, revoluce římského tribuna Coly di Rienzo, aktualizace antických dějin, politika severoitalských dvorů nebo úvahy nad profilem dokonalého panovníka.

Vychází další objemná monografie Umberta Eca, která se tentokrát zabývá fenoménem seznamu. Stejně jako autorovy předchozí formálně koncipované knihy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti se stala po několika týdnech na knižních pultech celosvětovým bestsellerem. Autor uvažuje o seznamech, soupisech a katalozích nejrůznějšího druhu i potřebě člověka a společnosti je vytvářet. Zamýšlí se nad jeho smyslem a také nad podmaňující poetikou, která každého, kdo se seznamy začne zabývat, pohltí. Knihu doplňuje bohatá antologie literárních ukázek a úžasný obrazový doprovod. Vydání nové Ecovy knihy však tentokrát doprovází i pozoruhodný výstavní projekt, který na konec letošního roku připravilo proslulé pařížské Musée Louvre. Nejprestižnější galerie světa už několik sezon zve coby hostující kurátory dílčích expozic významné osobnosti - a letos oslovila právě Umberta Eca. Ten nyní v Louvru v rámci své nové role kurátora od listopadu až do února postupně organizuje nejen sérii přednášek, komentovaných projekcí a panelových diskusí se studenty, odborníky i laickou veřejností. Především však uvádí výstavní expozici nazvanou Mille e tre, která je tématem Bludiště seznamů volně inspirována.

Praga e la sua meravigliosa tristezza fanno da sfondo nelle dodici liriche di Blues per una ragazza pazza ai versi sinceri, coraggiosi e potenti di Václav Hrabě (1940-1965), uno dei poeti cechi contemporanei più letti e apprezzati. Le poesie, ritrovate per caso a vent’anni dalla morte prematura dell’autore, mescolano in un’alchimia ben riuscita il ribellismo anticonformista della generazione beat e una vena più intima e privata. La vita autentica, fatta di cose concrete e di persone chiamate per nome, si addensa verso dopo verso in questi testi di grande suggestione e musicalità, che raccontano un amore e una parabola esistenziale brevissima ma generosa, mai rassegnata, mai ordinaria e banale.

Tato čítanka je jedinečnou příležitostí, jak českému publiku ukázat, co se v italské literatuře dělo v posledních zhruba patnácti letech, a jak mu představit reprezentativní díla tohoto období napříč žánry, generacemi, tématy a regiony. Přináší zejména autory našim čtenářům dosud neznámé, ale splácí i dluh takové osobnosti, jakou je nositel Nobelovy ceny Dario Fo. Kromě něj čítanka nabízí psychologické prózy Antonia Tabucchiho a Eleny Ferrante, ukázky z rozmáchlých vyprávění o osobní svobodě od Maurizia Maggianiho a Melanie Mazzucco, neapolskou fantasy od Giuseppa Montesana, zpověď zamilovaného gymnazisty od Enrica Brizziho a humorný příběh z klobásové párty od Michela Serry. Na konci svazku na čtenáře číhají dva velmi svérázní autoři: Aldo Busi, který svým barokním jazykem líčí pikantní epizody z maloměstského života, a Aldo Nove katalogizující úchylky konzumem vymytých mozků.

Sborník Humanitas Latina in Bohemis přináší v rozšířené písemné podobě deset příspěvků, které zazněly na stejnojmenné konferenci pořádané nadací Cassamarca v Brandýse nad Labem. Přestože převládá slovesně-historické zaměření, je sborník pojatý interdisciplinárně. Obecně lze říci, že se zaměřuje na dědictví latinské civilizace a latinského jazyka v Evropě a na vzájemné vztahy latinsko-italské kultury na jedné straně a české kultury na straně druhé. Všechny příspěvky jsou publikovány dvojjazyčně – česky a italsky.

Obsah:
Anna Pumprová: „Ad intelligenciam istius sancti evangelii vobis aliquid describere cupio“. Vita Caroli a kazatelské snahy Karla IV.
Petra Mutlová: Na okraji společnosti: valdenští a husité
Jan Stejskal: Husité a Itálie
Jana Přívratská: Komenského Panglottia jako pokus o řešení mezinárodní jazykové komunikace v 17. století
Jan F. Pavlíček: Gian Gastone de’ Medici a jeho dvůr v Čechách
Alessandro Catalano: Italština v novodobých dějinách středoevropských kultur
Pietro Andrea Mattioli: architektura a efemérnost na císařském dvoře na konci XVI. století
Agnul Floramo: Klasické, národní a hagiografické mýty z furlanského a českého prostředí
Kateřina Bohadlová: Setkání italské commedie dell’arte s multikulturním prostředím Českých zemí v 16.-18. století
Jiří Špička: Italské divadlo na Moravě v 19. a 20. století

Kniha přináší soupis inscenací francouzských a italských her na moravských jevištích od počátku existence stálých scén (poslední třetina 19. stol.) do dnes. Na základě archivních materiálů autoři vyhledali nejen inscenace, ale i informace o nich a recenze či jiné ohlasy v dobovém tisku. V doprovodných studiích analyzují sebraný materiál ve světle kulturně-společenských proměn a srovnávají českou recepci s přijetím ve Francii, Itálii a dalších zemích. V popředí zájmu stojí činohra, zachyceny jsou však i originální adaptace prozaických textů a netradiční zpěvoherní a muzikálové zpracování původně dramatických činoherních látek. Plný text knihy

V rámci šestnáctého čísla romanistického časopisu „Romanica Olomucensia“ vyšly příspěvky z mezinárodní vědecké konference s názvem Dalla letteratura al film (e ritorno), tzn. Od literatury k filmu (a zpět), kterou ve dnech 19. - 21. 10. 2005 uspořádalo italské centrum Katedry romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Na českém akademickém světě se jedná o prestižní a ojedinělou konferenci v oboru zkoumání literatury a filmu, na jejíž význam ukazuje již úctyhodný počet 36 badatelů, často významných autorit ve svém oboru. Účastníci konference přijeli nejen z evropských zemí (Itálie, Francie, Velká Británie, Německo, Belgie, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Chorvatsko), ale také z USA, Brazílie, Austrálie a Nového Zélandu. Všechny příspěvky jsou psány v italštině a obsahují krátká anglická a česká resumé.

Sborník je rozdělen na pět částí, z nichž dvě jsou věnované autorům Luigimu Pirandellovi a Antoniovi Tabucchimu. Sborník nabízí celkem 394 stran zajímavých a podnětných textů, které přesvědčivým způsobem dokládají bohatost, propojenost a vzájemný vliv světů filmu a literatury.

Il volume prende in esame uno dei capolavori della letteratura pirandelliana – la raccolta Novelle per un anno – per approfondirne il carattere a contatto con un suo ben conosciuto adattamento cinematografico: Kaos (1984), di Paolo e Vittorio Taviani. Il carattere dispersivo e frantumato dell’opera viene così messo a confronto con una prospettiva di lettura diversa, orientata piuttosto al recupero di alcuni valori condivisi che al frantumato nichilismo del modello letterario. Così, i due testi sono studiati come esempi di due diverse modalità di significazione e di relazione tra uomo e mondo: allegorico il primo, per il suo inesausto inseguire un senso con le sole forze dell’indagine logico-razionale, simbolista il secondo, per il suo fondarsi istintivo sulla corrispondenza tra uomo e natura, sul valore della solidarietà popolare. Una distanza a cui corrispondono diverse modalità di scrittura e un diverso regime dello sguardo.

Učebnice obsahuje základní informace o dějinách Itálie. V rozsáhlé kapitole o životě v Itálii jsou zachyceny zvyklosti obyvatel poloostrova a každodenní realita. Mezi hlavní témata patří např. mentalita, volný čas, sport, sdělovací prostředky, škola, rodina a náboženství. Jednu kapitolu tvoří také cesta po italských regionech, zachycuje jejich hlavní rysy a významné pamětihodnosti. Jasný, stručný a srozumitelný jazyk přispívá k rozšíření slovní zásoby a k osvojení si správného vyjadřování v italštině. Publikace je užitečnou pomůckou pro samostudium nebo jako doplněk výuky na jazykových školách a gymnáziích.

Fiktivní dialog Secretum meum patří mezi Petrarkovy nejvýznamnější latinské spisy. Formou navazuje na antickou dialogickou tradici, obsahem je však nové. Jedná se o intimní, plastický, živě komponovaný dialog, založený na rozhovoru dvou konkrétních osobností a na mnoha konkrétních tématech. Autobiografická postava Francesca tu v přítomnosti mlčící Pravdy rozmlouvá s Augustinem, který přichází básníkovi na pomoc v době jeho duševní krize, kdy se cítí bezmocný, jeho myšlenky jsou roztěkané, ztrácí pojem o pravé hodnotě věcí, které ho obklopují, a není s to nalézt řešení. Celý spis je rozdělen do tří knih, z nichž každá odpovídá jednomu dni a jednomu hlavnímu tématu. Náplní dialogu jsou různá morální témata, která lze chápat v obecné rovině, přestože jsou často probírána na konkrétním, Franciskově příkladu. Je to např. otázka opravdové vůle, která je probírána především v první knize, ale v otevřenější či skrytější podobě se prolíná celým dílem. Nejosobnější částí dialogu je kniha třetí, která se věnuje otázkám touhy po světské slávě a lásky k ženě. Právě tato “obecně lidská” témata činí toto dílo nadčasovým a zajímavým i pro současného čtenáře.
Přeložil Richard Psík, úvodní studii připravil Jiří Špička.

Upravená diplomová práce obhájená na Katedře romanistiky FF UP v Olomouci a oceněná cenou Premio Petrarca za nejlepší diplomovou práci v oboru italianistika se věnuje slavnému Petrarkovu latinskému dialogu Secretum meum, který básník zamýšlel jako klíč k jeho nitru určený pozdějším generacím. Autor práce rozebírá především identitu mluvčích, tedy autobiografickou postavu Francisca a postavu sv. Augustina, v nichž se prolínají nejrůznější instance Petrarkova myšlení i životních zkušeností: stoicismus, peripatetismus, Augustinova filozofie, rozštěpení na mladší a starší já, komplikovaný vztah křesťanských a antických podnětů. Secretum meum je také jediný latinský spis, v němž Petrarca podrobně líčí svoji lásku k Lauře.